Dvě dámy na cestách

Tak jsme osiřely... ve čtvrtek jsme se rozloučily s Péťou a vzaly směr Richmond, kde jsme očekávány v jablečném sadě. Naše první zastávka byla směřována k nejbližší sprše a vhodnému místu na přenocování. Výběrovým řízením prošel The Wawe Campsite nedaleko Havelocku. Malý camp, kde za málo peněz pořídíte hodně muziky. 10$ za osobu na noc, neomezenou sprchu s teplou vodou !!!, plně vybavenou kuchyň, společenská místnost s fotbálkem, společnost místních Kiwáků a pokud máte štěstí jako my, můžete večer vidět kiwiho (nebo jen slepici, kdo ví😊).
V pátek jsme se zastavily na sadu, ujistit se, zda s námi počítají. Vyplnily potřebné papíry a dostaly pokyn: "v pondělí v 7:30 na značkách".
Poslední volný víkend před námi. Je třeba ho využít. Přejíždíme do Národního parku Nalson Lakes. Zakempíme ve freecampu u St Arnaud. Místa je tu dost pro vany i stany, chybí tu jen pitná voda.
Ocitáme se na severním úpatí Jižních Alp, kde krajinu utvářel ledovec. V DOC si nechte poradit kam vyrazit nebo si můžete koupit/stáhnout brožurku Agelus Hut Tracks & Routes, kde najdete několika denní výlety kolem jezera Angelus a vyřídíte veškeré rezervace a poplatky za chaty.
Nejdříve uvažujeme o přespaní v Angelus Hut, mít více dní na prozkoumání okoĺí, tak neváháme. My se ale vydáváme na jednodenní dvacetičtyř kilometrový  trek. V DOC si zjistíme pouze počasí a o našich plánech je neinformujeme. Místním zvykem DOC i-Sitů je všechny vaše plány zhatit. A jelikož v brožurce je napsáno 12 hodin na zvládnutí cesty, nepředpokládaly jsme, že tomu bude jinak i v tomto připadě, obzvlášť když jsme se tam zjevily v 10 dopoledne.
Naše cesta začíná z parkoviště Mt Robert (880 m.n.m). Počasí nám moc nepřeje. Na kopec, který nás čeká není skrz mlhu vidět, pokochat se můžeme výhledem na jezero Rotoiti, které je v údolí pod námi. Nejdříve stoupáme klikatou cestou  ( the Pinchgut Track) k hřebenu hor, dosud nachozéné kilometry jsou nám k ničemu, poslední metry dost bolí, ale po necelé hodině dobíjíme ztracenou energii v "relax Sheltru". Máme před sebou cca 10km po hřebenech ( the Robert Ridge Route), teplota padá na 5 stupňů Celsia, mlha neustupuje a vítr si fičí. Míjíme nejvyšší bod Julius Summit (1794m), nemáme tušení, který kopeček na hřebeni to je, mlha ustupuje, až když se blížíme k Angelus Hut. Zpáteční cesta (Speargrass Creek Route), jak název napovídá, kopíruje nejdříve potůček, potok, nakonec řeku. Čím více sestupujeme, kamení střídá tráva, trávu buš. Tvůrce trasy byl nejspíš opilý na mol, protože potok nesčetněkrát přeskakujute, občas se značení uplně ztratí, a ani jedna noha nezůstane suchá. Po 2 hodinách sestupu se dostaváme do "jako doma" dubového lesa, dáváme si pozdní oběd (naší oblíbenou specialitu: tuňák s čímkoli) v Speargrass Hut a utrmacené se objevíme v půl 7 u auta. Večerní hygienu odbydeme ve společnosti úhořů u jezera Rotoiti a jedeme si políhnout zpět do freecampu. Dobrou

Zapsala: Pája

Po dvou měsících zpátky do vzduchu

Brisbane

   Právě jsem se za 40 minut dostal Boeingem 747-400 společnosti China Airlines z Acklandu do australského Brisbane. To i přes to, že let trval bez mála 4 hodiny. A tak to bude pokračovat. Moje šedesáti hodinová zpáteční cesta posune ručičky o 48 hodin. Splácím, co mi bylo cestou na Zéland dáno - 12 hodin.

    Trochu otravné je, že bezpečnostní kontroly probíhají i při mezipřistáních. Takže projít scanerem, výlet po letištní hale a dvě hodiny čekání, než se připraví letadlo. Za necelých devět hodin bych měl být v TaiPei a tentokrát už se mi snad podaří stihnout prohlídku města...

   

Pár fotek z posledního dne v Aucklandu. V Albert parku probíhala jakási lampionová slavnost, ale rozsvěcení už se nedočkám. 

TaiPei

      Ještě za tmy přistáváme na taipeiském letišti. A rovnou se vydávám najít místo, kde bych si mohl domluvit prohlídku města. Dostanu žlutou nálepku na tričko a za hodinu vyrážím... 

   Náš průvodce je Taiwanec se smyslem pro humor a s velkou kadencí slov, což jsou vlastnosti, které nevypadají, že by byly pro jeho národ běžné. Spolu s dalšími osmi lidmi sedáme do malého autobusu a vyrážíme do centra města. 

   První zastávka je u budhistického chrámu v centru města. Je to místo naplněné energií a lidmi, spoustou vonných tyčinek, tichými modlitbami i neznámými rituály. Celá stavba je řemeslně fascinující - sochy, vyřezávané sloupy, tabule s vyobrazením legend, obrovský buben a gong, který ohlušujícím zvukem cosi ohlašuje. A hned vedle chrámu je tržiště se spoustou lidí, spoustou barevného jídla a úžasnými tvarohovými koláči. 

   Další zastávka je v muzeu keramiky. Obrovská vzdušná budova má dvě sekce - jedna se zabývá výrobou a zpracováním keramiky a v druhé už jsou vystavené výrobky samotné. 

   Po šesti hodinách se vracíme na letiště. Na hodinkách se píší dvě hodiny odpoledne a na odletové tabuli za pět půl na půlnoc. Chvilku přemýšlím, že se ještě podívám do města, ale nakonec prožiju zbytek taiwanského času mezi terminály 1 a 2. Čeká mě dvanácti hodinový let do Frankfurtu.  

Frankfurt

   Většinu letu se mi sice podařilo prospat, ale spánek v letadle nepatří mezi to nejpohodlnější nocování a tak jsem v šest ráno na frankfurtském letišti dost unavený. Venku je hnusně, ale letiští už mám dost a tak kupuju celodenní jízdenku a mířím do centra. Je neděle a všude je mrtvo. Šedé nebe dělá z Frankfurtu dost ošklivé město a spolu s nepořádkem a strašným stavem metro/vlakových zastávek si připadám jako v nějaké východní metropoli. Vracím se na letiště a snažím se alespoň na chvíli usnout, ale místní ohleduplná policie a její starost, jestli mi, schoulenému na lavičce, něco není, mě spát nenechají. Je to dlouhé, ale nakonec procházím letištní kontrolou (nejdůkladnější za celou dobu), sedám do letadla a dřív než se vznese na svou 40ti minutovou cestu usínám. 

Praha

   Po dvou měsících jsem zpátky. Dost jsem se těšil! Mnoho pražského mi chybělo. Bylo toho zažito spoustu. Bylo toho hodně viděno a poznáno. Ale teď už zpět ke svému životu...

Konečně HAKA

Poslední dvě města na mojí cestě k aucklandskému letišti - Taupo a Rotorua. 

   První z nich, město ležící u největšího zélandského jezera, nijak zvlášť neoslnilo. Pod těžkými mraky bylo Toupo šedivé a nepříliš zajímavé. Přijel jsem až v pozdním odpoledni, ale i tak se mi nechtělo jen toulat městem a tak jsem vyrazil do míst, kde se do pastelově modré řeky vléval termální přitok. Voda tam má vysokou teplotu a extrémní obsah německých turistů. Válet se ve vodě mě vydrželo bavit asi šest minut a tak jsem radši vyrazil na dvouhodinový track podél řeky až k Huka falls. Na zpáteční cestě už nebylo pochyb o tom, že z šedočerného nebe začne pršet. Cesta vedla zase kolem germánského koupaliště a mě napadlo, že bych mohl přečkat déšt tam. Ale vzhledem k tomu, že pršet nepřestalo až do rána, moc bych si tím nepomohl. A tak se na kost promočený vracím do backpackeru a pomocí minitopítka v pokoji suším vodou nasáklé věci. 

   Další den se přesouvám autobusem do Rotoruy. V meziměstských autobusech na Zélandu mají wifi zdarma i USB zásuvky pro dobíjení - narozdíl od většiny backpackerů, nabíjím, uploaduju. 

   Rotorua - město, které je protkané vyvěrajícími termálními prameny, kterým silně prostupuje maorská kultura, které halí pára a které dost smrdí (to ta horká voda a minerály v ní obsažené). Je tady hodně živo. Přespávám dvě noci a taky je to moje poslední možnost na Zélandu něco zažít, tak jsem se rozhodl, že se podívám do maorské vesnice. 

   V živé vesnici Whakarewarewa se mě, a spousty dalších turistů, ujímá jeden z průvodců a při hodinové procházce vypráví o zvláštnostech místního života. A sem tam zpívá. A je to dost dobrý. Maorské děti tady ukazují, jak umí skočit z mostu do vody - a po každém skoku pořvávají na turisty, aby jim za to hodili nějaké dolary - taková místní veselost. Ve vesnici jsou desítky termálních jezírek a ty nejteplejší mají 120 stupňů - takže vaření vyřešeno. Představa, že si do jezírka za barákem hodím na 6 minut vajíčko a vytáhnu ho uvařené mi přijde skvělá. Místní mají i spoustu jiných triků, jak horké prameny k vaření využít. V dírách v zemi připravují maso Hangi, v páře kukuřici. 

   Vrcholem měla být tradiční maorská show. A vážně to bylo nad očekávání skvělý! Vystoupení malé skupiny Maorů se zpěvem a tancem. V něčem se to podobalo naším mažoretkám, taky se sem tam točilo tyčkama ve skupinových choreografiích, jen bez nablblosti české dechovky a s hluboce dýchající energií. Tklivá píseň dojímala (aniž bych rozuměl jedinému slovu) a haka uměla vyvolat pocit síly. 

   Zítra mě čeká přejezd do Aucklandu a... poslední noc na Zélandu.